Římskokatolická farnost u kostela sv. Remigia

ÚVOD BOHOSLUŽBY OHLÁŠKY AKTIVITY KALENDÁŘ FOTOGALERIE RŮZNÉ KONTAKT
Fotka Fotka Fotka Fotka Fotka Fotka Fotka Fotka

SVÁTOSTI

Svátostmi se rozumí sedm zvláštních způsobů, kterými Bůh působí v životě křesťanů a podporuje je svou pomocí (milostí). Děje se to v prostředí církve.

Svátosti lze rozčlenit do tří skupin. Zaprvé jsou to svátosti iniciační, které uvádějí člověka do křesťanského života: křest, biřmování, eucharistie. Zadruhé svátosti společenství (či životního stavu), které napomáhají vytvářet vztahy: manželství (mezi mužem a ženou) a kněžství (v církvi). Zatřetí jsou to svátosti uzdravení: svátost smíření (zpověď) a pomazání nemocných. Svátosti jsou symbolickým vyjádřením Božího reálného působení, které samozřejmě není omezeno na několik okamžiků, kdy je člověk např. křtěn, biřmován atd. Každá svátost ale „začíná“ v liturgii.

Liturgie (bohoslužba) je společnou oslavou Boha, který působí záchranu člověka (spásu). Proto se říká, že se liturgie slaví (celebruje). České slovo bohoslužba v sobě skrývá dvojí význam: možná překvapivě je to v prvé řadě Bůh, kdo slouží – člověku k jeho spáse. Lidská vděčnost, vyjádřená v liturgii, pak je službou člověka Bohu.

Některé svátosti (eucharistie, smíření, pomazání nemocných) může a má člověk přijímat opakovaně.

Křest je vstupní branou do křesťanského života. Podmínkou a motivem k jeho přijetí je víra v Boha a v Pána Ježíše Krista jako Spasitele. Křtem se člověk jedinečným způsobem spojuje s Ježíšem Kristem a stává se členem společenství jeho učedníků – církve. Naznačuje to i samo pojmosloví: česká slova křest a křesťan pocházejí od řeckého Christos (lat. Kristus, hebr. Mašiáh, č. Pomazaný). Křesťan je tedy člověk patřící Kristu. České slovo církev pochází z řeckého Kyrios – Pán. Církev je tedy společenství patřící Pánu. Zájemce o křest prosíme, aby kontaktovali faráře.

Ve svátosti smíření (označované také jako svatá zpověď či svátost pokání) se uskutečňuje Ježíšův úkol daný jeho učedníkům: „Komu hříchy odpustíte, jsou odpuštěny.“ (Jan 20,22a) Smyslem této svátosti je přemáhat moc zla (hříchu) odpuštěním. Cílem této svátosti je tedy svoboda. Svátostné smíření s Bohem by mělo jít ruku v ruce se smířením s lidmi, kterým hřích ublížil.

Způsob, jak na svátostné rovině uskutečnit zmíněný Ježíšův příkaz, se v minulosti měnil. Od raného středověku se vžila praxe individuální (tzv. ušní) zpovědi, kdy kajícník, motivován upřímnou lítostí, vyzná soukromě před knězem své hříchy a ten ho ujistí o Božím odpuštění (tzv. rozhřešení či rozvázání, absoluce). Tomu by měla předcházet krátká bohoslužba slova (tj. čtení z Bible), která se může konat pro více kajícníků společně.

Ke svátosti smíření je možné přistupovat opakovaně. Každý křesťan by se měl vyzpovídat alespoň jednou ročně, nejlépe v době postní před velikonočními svátky.

Duchovní rozhovor je individuálním rozhovorem s knězem, při kterém je možno řešit duchovní otázky, není nutné vyznávat hříchy a kněz neuděluje svátostné rozhřešení. Duchovní rozhovor je tak možný také pro osoby, které z jakéhokoliv důvodu nemohou přistupovat ke svátostem.

Aktuální termíny (včetně výjimek), kdy je možné ke svátosti smíření či k duchovnímu rozhovoru přistoupit, najdete v ohláškách. Jiný termín svátosti smíření nebo duchovního rozhovoru je možné dohodnout s farářem.

Biřmování (z latinského confirmatio – utvrzení) těsně souvisí se křtem a patří ke křesťanské iniciaci. V životě křesťana působí biřmování to, co kdysi o Letnicích zažili Ježíšovi učedníci, kdy jim Bůh dal prostřednictvím svého Ducha sílu, odvahu a schopnost „mluvit o velikých skutcích Božích“ (srov. Sk 2,1-13).

Je-li křtěn dospělý, přijímá zároveň se křtem i biřmování. Pokud byl někdo pokřtěn jako dítě, je biřmování odloženo a koná se po náležité přípravě zpravidla na prahu dospělosti (ale i později). Mladý člověk tak může přijmout za vlastní a sám za sebe vyznat víru, kterou za něj kdysi při křtu vyznali rodiče.

V případě zájmu o biřmování kontaktujte faráře.

Eucharistie (označovaná také jako Mše svatá, Nejsvětější oběť, Večeře Páně či Lámání chleba) je základním pilířem života křesťanské obce (farnosti). Je to vrcholná bohoslužba (liturgie) církve. Slovo eucharistie pochází z řeckého eucharistein – děkovat.

Eucharistie se skládá ze dvou základních částí, kterými jsou bohoslužba Slova a bohoslužba Oběti (Stolu). Bohoslužba slova spočívá ve čtení a výkladu Bible, skrze niž podle křesťanské víry mluví Bůh. Bohoslužbu oběti tvoří velká děkovná (eucharistická) modlitba a tzv. přijímání. Přijímání je vlastně svého druhu stolováním. Většina jazyků ho označuje výstižněji slovem communio – společenství. V posvěceném chlebu a vínu se totiž křesťanská obec setkává se svým Pánem. Děje se tak na základě důvěry v jeho slova, která pronesl, když naposled večeřel se svými učedníky. Tehdy „vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: Vezměte, toto jest mé tělo. Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.“ (Mk 14,22-24)

Přijít do kostela a být přítomen v průběhu eucharistie může kdokoli. Plnou účast má ale jen ten, kdo je pokřtěn a žije ve společenství církve. Plnou účastí se myslí aktivní podíl na jejím slavení. Vrcholným projevem plné účasti je podíl na přijímání posvěceného chleba a vína, tj. Těla a Krve Kristovy, ze stolu Páně.

Je-li křtěn dospělý člověk, přistupuje bezprostředně po křtu také ke stolu Páně. Pokud byl někdo pokřtěn jako dítě, je toto tzv. první svaté přijímání odloženo zpravidla do školního věku.

Eucharistie se slaví (celebruje) především o nedělích a svátcích, ale také ve všední dny.

Pořad eucharistických bohoslužeb najdete zde.

Již v hebrejské Bibli (tzv. Starém zákoně) je vztah Boha k lidem přirovnáván ke vztahu muže a ženy (srov. např. Iz 54,5; Jer 31,32). Obdobně v křesťanství je manželství chápáno jako obraz vztahu Ježíše Krista k církvi. On za ni „dal sebe sama“ (srov. např. 1 Tim 2,6). Uzavřít manželství křesťanským způsobem znamená odevzdat sebe samého partnerovi, jak to vyjadřuje i slib, jehož vyřčením manželství vzniká.

Manželství (a kněžství) patří mezi tzv. svátosti společenství, protože pomáhá vytvářet a upevňovat vztahy mezi mužem a ženou (a v církvi).

Základní – nikoli však jedinou – podmínkou k uzavření církevního sňatku je to, aby alespoň jeden ze snoubenců byl pokřtěn v katolické církvi.

Příprava na manželství

Příprava se koná formou několika setkání, kde se mluví o některých pro manželství klíčových tématech.

Snoubencům, kteří se jen velmi zřídka účastní bohoslužeb, vřele doporučujeme přípravy konané Centrem pro rodinu Arcibiskupství pražského.

Příprava konaná naší farností je vhodná zejména pro ty, kteří chtějí žít v trvalém spojení s farností a jsou tak do problematiky manželství uváděni v kruhu svých blízkých.

Zájemce prosíme, aby se s dostatečným předstihem (nejméně 3 měsíce před zamýšleným termínem svatby) přihlásili u faráře.

Svátost kněžství či svěcení (lat. sacramentum ordinis) existuje ve třech stupních: diakonát (jáhenství), presbyterát (presbyter – starší; běžné označení: kněz) a episkopát (biskupství). Toto svátostné kněžství bývá označováno jako služebné, protože jeho smyslem je sloužit společenství věřících, tedy církvi. Spolu s manželstvím patří kněžství mezi tzv. svátosti společenství. Obě svátosti totiž pomáhají vytvářet a upevňovat společenství (muže a ženy a církve).

Příprava na přijetí svátosti svěcení není záležitostí jednotlivých farností. Pokud někdo uvažuje o tomto životním stavu, musí se prostřednictvím svého faráře přihlásit biskupovi.

Tato svátost se v minulosti běžně nazývala poslední pomazání, což ji redukovalo na svátost vyhrazenou umírajícím. Touto svátostí by si měl nechat posloužit každý závažně nemocný bez ohledu na věk a prognózu. Přijetí svátosti je vhodné i v pokročilém věku, i když člověk žádnou těžkou nemocí netrpí, protože i samo stáří lze považovat za svého druhu nemoc.

Svátost nemocných nenahrazuje lékařskou péči, ale přináší vnitřní, tj. duchovní, uzdravení a posilu. Symbolické pomazání olejem vychází ze starověké kultury, kdy olej byl jedním ze základních léčiv. Slavení této svátosti má být, je-li toho nemocný schopen, spojeno se slavením svátosti smíření.

Přijetí svátosti v případě potřeby je možné kdykoli po domluvě s farářem.

Církevní pohřeb může mít různé formy a může se konat v kostele, na hřbitově nebo v krematoriu.

Prosíme pozůstalé, aby termín pohřbu nejprve konzultovali s farářem a teprve poté definitivně dohodli s pohřební službou.

Biblický citát na dnešní den
Tomu, kdo má, bude dáno. (Lk 19,26)
Kostel

Kontakt

Nám. 25. března 3/17, 196 00 Praha 9 - Čakovice (...)

Myšlenka na den: Boží království znamená: Bůh vládne ve světě a také ve mně. A. Grün (Důvěrná slova) www.paulinky.cz

TOPlist