Svatí v našem životě

V minulém týdnu jsme oslavili všechny svaté, připomínáme si Boží pozvání pro každého z nás k velké blízkosti a přátelství. A radujeme se z toho, že to není jen nějaký zbožný koncept, nebo přání, ale že máme na konkrétních mužích a ženách důkaz, že to funguje. V listopadu nás také čeká návštěva ostatků bl. Carlo Acutise. Rád bych se tak krátce zamyslel nad rolí svatých v našem životě s Bohem a nad tradicí uctívání ostatků.

 

Ve starém zákoně najdeme termín „svatý“ pouze ve vztahu k Hospodinu samotnému. S příchodem Ježíše Krista se děje zásadní věc. V něm se Bůh zásadním způsobem sjednocuje s člověkem. A jak je naznačeno při Ježíšově smrti, padá opona, které oddělovala nedostupnost svatého Boha člověku. Ježíšovou obětí na kříži jsme se usmířili s Bohem a když jsme ve křtu ponořeni do jeho smrti, máme naději také na nový život, právě v těsné Boží blízkosti a přátelství. A to nejen někdy až v nebi (tak používá termín „svatí“ Starý zákon). I proto označují spisy Nového zákona za „svaté“ nejprve ty, kdo byli přítomní zásadním událostem o Letnicích (Sk 9, 13; 1Kor 16,1; Ef 3,5). Později se tohoto označení dostává všem věřícím (Řm 16,2; 2 Kor 1,1). Spolu s Kristem se stáváme svatou obětí, vyvoleným kněžstvem a svatým chrámem (Řm 12,1; 1 Petr 2,9; Ef 2, 21).

 

S vědomím naší lidské křehkosti a toho, že naše svatost, na které máme skrze křest podíl, je ve stádiu vývoje, začalo církevní společenství s úctou oslavovat ty muže a ženy, kteří svůj život dotáhli ve vztahu k Bohu do vítězného konce. Z počátku to byli zvláště mučedníci (martyr=svědek víry v Krista), později se přidávají i tzv. „vyznavači“ tedy ti, kdo nezemřeli násilnou smrtí pro víru. Jedním z prvních takto uctívaných je sv. Martin. Roli, kterou pro náš život víry svatí hrají, můžeme najít v prefaci mše slavnosti Všech svatých:

 

Na svatých můžeme vidět Boží slávu. Jak říká sv. Irenej Boží slávou je člověk plně žijící. Světci a světice v moci Ducha svatého naplnili svůj lidský potenciál na maximum. Jsou pro nás také zdrojem pro zdravé církevní sebevědomí a mohou se nám stát inspirací. Nejsou ale nějakými superhrdiny, byť se nám to může zdát při letmé četbě životopisů a legend. Mnozí svatí nebyli za svého života nijak úspěšní, často byli svým okolím (včetně bratří a sester ve víře) pronásledováni, o mnohých toho víme jen maličko. Díky tomu tak nemusíme prožívat nějakou nepřekonatelnou vzdálenost mezi nimi a námi. Naopak mohou být našimi příteli, pomocníky, těmi, kteří v našich životních radostech i starostech nám jsou blízko.

 

Můžeme si položit otázku: „No a není tohle úloha, kterou má Pán Ježíš?“ Vždyť v něm se přece Bůh stává člověkem, právě aby nám byl blízko (Emmanuel). Dovolím si dát jeden příklad, byť nemusí být 100% přesný.

Představme si situaci ve třídě. Máme dobrého učitele, který je laskavý, trpělivý, pomáhá nám s tím, čemu nerozumíme, co je pro nás obtížné. Víme, že se na něj můžeme kdykoli obrátit. Ve třídě ale nejsme sami. Máme spolužáky, kterým jde něco lépe, něco hůře, stejně jako nám. A jsou tu i někteří, kteří látku už pochopili. Můžeme se tak v našich nesnázích obrátit ne učitele. Ale stejně tak můžeme dojít za spolužákem, spolužačkou, a požádat je o pomoc. Případně sám učitel nám může poradit, abychom se podívali, jak to pochopili moji spolužáci.

 

Troufnu si říct, že něco podobného platí i pro náš vztah ke svatým: ano, ten, kdo je pro náš život důležitý je Pán Ježíš. Nicméně v životních příbězích a ve zkušenosti jejich přímluvy a pomoci, můžeme zažít Boží velkorysost. Nelpí křečovitě na své slávě, ale rád se o ni dělí. Pomocí života světců a světic všech křesťanských staletí nám také pomáhá pochopit, že jeho nabídka přátelství je míněná opravdu pro všechny. Mezi svatými, byť jsou některé jejich životopisy trochu stylizované, nenajdeme kopie. Rozmanitost jejich životních osudů je opravdu okouzlující.

 

Znamená to tedy, že bych měl být z každého světce nebo světice na větvi a hltat cokoli, co řekli, kopírovat všechno, co dělali? To není nutné. Jestliže církev slavnostním způsobem někoho prohlásí za svatého, s autoritou, která jí byla propůjčena, sděluje, že život a slova toho člověka pro nás mohou být dobrou inspirací. Může nám to pomoci na naší cestě za Kristem. Jsou jakousi aktualizací evangelia pro tu, kterou dobu. Nicméně není pro nás závazné do puntíku dodržovat vše, co dělali a říkali. Mají nás inspirovat, ne se pro nás stát někým, po kom se bezmyšlenkovitě opičím.

Jedním ze zvyků, který v dnešní době může asi nejvíc vyvolávat otázky je úcta k ostatkům svatých. A je dobré přiznat, že ne vždycky se tato úcta daří uchopit zdravě. Nicméně to neznamená, že by byla něčím, co se nepatří. Z čeho vlastně vychází? Z jedné základní pravdy o člověku, kterou jako křesťané tvrdohlavě držíme. Člověk je jednotou těla a duše. Ke svatým v nebi tak nutně patří i jejich tělo. V dějinách církve máme nespočet zachovalých těl svatých a světic. Zvláště pro východní křesťanské církve je to jeden z důležitých aspektů pro proces svatořečení. Tělesné ostatky světců a světic jsou tak pro nás viditelnou památkou a připomínkou dokonalého využití Boží milosti tím kterým člověkem. Prakticky nám také ukazují, že Boží působení se netýká jen „vyšších“ duchovních rovin našeho lidství, ale také našeho těla. Ze Skutků apoštolů známe příběhy o tom, jak byli vynášeni lidé, aby se jich „dotkl“ alespoň Petrův stín a byli uzdravováni. Podobně využívali i šátky, kterých se dotkl apoštol Pavel. Už v ranných dobách se do oltářů vkládaly ostatky mučedníků – těch, kteří se sjednotili s Kristovou obětí. Tento zvyk přetrvává dodnes. V některých východních obřadech dokonce nelze sloužit liturgie bez oltáře, ve kterém jsou vloženy ostatky.

 

Pro náš zdravý křesťanský život tak je i úcta k ostatkům v určitém smyslu nezbytná. Ne, že bychom nemohli přežít bez záplav relikviářů. Ale pro uvědomění si celistvosti člověka, ocenění viditelného projevu Božího působení v našem životě. I skrze toho, kterého konkrétního muže či ženu.

Na závěr jedna poznámka: svatým a jejich ostatkům náleží naše úcta, nikoli naše klanění. Tento výraz zbožnosti je vyhrazen pouze Hospodinu. Proto při adoraci klečíme, poklekáme před svatostánkem, před svatým přijímáním (při zpěvu Beránku Boží).