(úvodní obrázek z knihy Opráski zhistorje svjeta: ževlička, ěžíž apár kikotú)

Když se podíváme, jak zní dnešní slavnost v jiných jazycích, tak můžeme objevit, že ta naše česká verze názvu (Ježíše Krista Krále) je trochu ochuzená:

Iesu Christi Universorum Regis;

Our Lord Jesus Christ, King of the Universe;

Gesù Cristo Re Dell'universo;

Polštinu a slovenštinu tady teď kazit nebudu, ale i tam je zmínka o celém světě, resp. nebi a zemi. Jen my a Němci s tím asi máme problém. Ale abychom se neutopili v jazykovědě.

Ano, dneska si chceme připomenout, že naše víra stojí na tom, že Ježíš je Pán. A to nejen celého světa, ale také celého našeho života. I proto může dávat smysl se zamýšlet nad tím, jak se i v těch nejkonkrétnějších okamžicích a zvycích mého života tento fakt projevuje.

Je to otázka, kterou si kladou všechny generace křesťanů: jak správně křesťansky žít a pojímat různé oblasti lidského života a kultury. I proto můžeme najít mnoho zajímavých děl, která se tomu věnují. Jedním z nich je např. kniha „Návod pro mého syna“ kterou v 9. století napsala jistá Dhouda, šlechtična franské říše. Dnes to jsou nejrůznější křesťanští tvůrci na internetu. Můžete najít spoustu rozhovorů v podcastech a videích, které rozebírají opravdu všechno.

Když jsem řekl, že to může dávat smysl, tak si dovolím jednu poznámku, snad na vyvážení.

Ježíšovým hlavním darem není kniha s návodem na všechno, ale Duch svatý, napojení na lásku Otce a Syna, vtažení do ohně jejich vztahu. Duchu svatému se podle svého nejlepšího svědomí snažíme naslouchat. A jestliže se snažíme nezanášet si zbytečně svědomí věcmi (myšlenkami, slovy a skutky) o kterých víme, že jsou v protikladu k Božímu Duchu a nebojíme se používat rozum a svou zodpovědnost, pak jsme na správné cestě. A to i tehdy, když pořád nedostáváme rozkazy a ujištění. Jak nám připomíná svatý apoštol Pavel, jsme pozváni k tomu, abychom byli dospělými Božími syny a dcerami - královským kněžstvem. Být dospělými. 

Ačkoli to nechci zlehčovat, občas se mi zdá, že jsme si z duchovních krizí udělali tak trochu zlaté tele, resp. že je prožíváme víc, než je nutné. Je dobře, že víme o tom, jak neutěšeně prožívala svůj duchovní život třebas sv. Matka Tereza. Ale vnímejme v těchto příbězích také dospělou důvěru těchto bratří a sester ve víře. To, že se mnou Bůh „nemluví“ ještě nutně neznamená, že je něco špatně. Pokud používáte při řízení navigátora (ať už vaši drahou polovičku s mapu, nebo v telefonu), pak asi nevyžadujete, aby vám co 100 metrů říkali: jeďte rovně 5 km… jeďte rovně 4,9 km… jeďte rovně 4,8 km… jeďte rovně 4,7 km… Ježíš je Pánem nebe i země, ale právě proto také spoléhá na nás. Jeho vláda prostupuje všechno a my mu právě proto můžeme věřit, že až to bude třeba, tak nám to řekne. Pokud necháváme otevřené komunikační kanály (modlitba, četba Písma, život praktické lásky k bližnímu). Pokud se jednoduše věnujeme tomu místu, kde jsme, těm vztahům, které nám byly dány.

Inspirativní slova můžeme najít v knize anglické benediktinské mnišky Mary David: „Svatá Terezka říká: „Zdá-li se mi, že na mě zapomíná, dobrá, má v tom volnou ruku, protože já už nepatřím sobě, ale jemu… spíš se unaví on, když mě nechá čekat než já čekáním na něho.“ A když má (Terezka) pocit, že na ni Pán zapomněl, vykládá si to jako znamení, že jí božský Pastýř důvěřuje, poněvadž on přece opouští své věrné ovečky, aby přivedl nazpět ty ztracené. Jak mě tato důvěra dojímá!“ Dodává.