Výňatky z knihy "Farní osada Velké Čakovice", kterou napsal a roku 1902 vydal první farář obnovené fary, P. Josef Charvát.

Asi jednu a půl hodiny severo-východně do Prahy, v soudním i politickém okresu Karlínském, rozkládá se v úrodné krajině úhledně upravená osada Velké Čakovice. Jméno její známo jest u nás i za hranicemi, neboť je tu sídlo jednoho z nejstarších a největších cukrovarů v Čechách, náležejícího firmě Schoeller a spol.

Obyvatelstvo živí se prací v cukrovaru a raffinerii, jež zaměstnávají v době kampaně na 800 dělníků a dělnic; v létě poskytuje výdělek práce polní. Jsou zde ovšem také zastoupena nejpotřebnější řemesla. Velké Čakovice tvoří samy pro sebe katastrální obec. Přifařeny byly dříve k Vinoři a k Třeboraticům, od 1. března 1901 zřízena zde znova fara, jež tu ve 14. století bývala.

Celá farní osada Velko-Čakovická čítá 2774 katolíků, má prostranný, nedávno vystavěný chrám, novou farní budovu a náleží k vikariátu proseckému. Patronem kostela je firma Schoeller a spol., faráře dosazuje arcibiskup Pražský.

Dějiny farního chrámu.

První chrám. Jisto jest, že již v polovici 14. století stál zde farní chrám. Kdy byl vystavěn tento chrám, o tom nezachovaly se na naše časy žádné zprávy. Tento první chrám stál zde ještě na začátku 17. století, ale byl již "téměř na rozboření nebo upadnutí, něco skrze sešlost pro starodávnost a něco od udeření do něho od hromobití."

V první knize zádušních účtů dočítáme se, že byl v r. 1614 opravován. V následující na to válce třicetileté byl opět zpustošen tak, že z něho kromě zdi nic jiného nezbylo.

Když pak nastal mír a opatem kláštera benediktinského u sv. Mikuláše na Starém Městě Pražském, jemuž Čakovice patřily, stal se Matouš Ferdinand z Bilenberka, byl kostel s věží opět opraven a střechou opatřen.

Z rozličných záznamů v zádušních účtech pozdějších při konaných opravách a stavbách, můžeme si učiniti dosti jasný obraz, jak tento první a původní chrám zdejší vypadal. Byla to neveliká, jednoduchá stavba románská, úplně dle vzorů přemnohých chrámů venkovských, na naše časy ze 14. století zachovaných. V průčelí stála věž, kterou se do kostela vcházelo a v níž se také kruchta klenutá nalézala. Loď byla čtverhranná, podlouhlá, prkenným stropem krytá, presbytář klenutý, snad pravoúhlý, se sakristií za oltářem. Střecha byla šindelem kryta. V lodi byla dle všeho 4 okna s kolečkami skla do olova zasazenými. Kostelík stál uprostřed hřbitova zdí obehnaného, na němž na straně jižní stávala též kostnice. Nalézal se na témž místě, kde stojí nynější chrám, na východním konci vesnice; za ním rozkládala se již pole.

Jak jednoduchý byl tento kostel zevnitř, tak jednoduše a prostě zařízen byl uvnitř. V lodi byla kazatelna a několik lavic, v presbytáři oltář s obrazem sv. Remigia, biskupa, a šesti cínovými svícny. V sakristii byla stará sesle k slyšení sv.  zpovědi. Roku 1615 měl kostel jeden stříbrný kalich, monstranci mosaznou, cínové konvičky, zelený a černý ornát a něco málo prádla.

Že kostel byl rozměrů nevelikých a pro osadu nepostačoval, přistavěn již r. 1677 sinec ke věži a r. 1713 zazděny schody z kostela na kruchtu a postavena z venčí ke věži pavláčka se schody a prolomeny nové dvéře na kruchtu. Schody i pavlač pokryty šindelovou střechou.

Od r. 1705 měl kostel i jeden vedlejší oltář. Byl koupen již "obstarožní, bez obrazu" z chrámu Páně Vrbenského za 11 zl. R. 1721 nahražena stará kazatelna novou, zhotovenou od Johannesa Wildera, truhláře z Arnavy. Stála na vyřezávaném dubovém sloupu a kryta byla kuplí s holubičkou a "slunečními" paprsky.

R. 1734 byla konečně chatrná věž spolu se síncem zbořena. Byloť vše již tak chatrné, že povolán znalec, zednický mistr Pražský, Antonín Spatznbrucker, který "tuze nebezpečnou kostelní věž prohlížel a ji zatím až do příležitostného času štemflemi před zbořením zadržel, i také celý chrám Páně visitiroval." V účtu z toho roku je vydání zedníkům, "kteří nejprvé tu velice roztrhanou a k upadnutí neb rozsypání nebezpečnou kostelní věž uvnitř i zevnitř podporami podštemflovali, napotom při tý věži grunt visitirovali a následovně, nebyvše jí možno pomocti, takovou pro další ouraz a nebezpečnost lidskou upadnout nechali, skrz což mnohých outrat, které by s nebezpečenstvím při rozbírání se státi mohly, tudy předešli."

Roku 1735 celý přední díl kostela zbořen, rovněž i sakristie a presbytář, z něhož ponecháno jen něco starých zdí.

Druhý chrám stavěn byl v letech 1735-1737. Patron, hrabě František Josef Šlik, dal dříví těžké tesařské svými formami na místo svézti, po čas stavby kostela vydržoval zde dva potahy koňské k přivážení písku a jiných potřeb, dal zhotoviti ze svého dříví a svými truhláři nový hrubý oltář, kazatelnu, zpovědnici a všecky nové kostelní stolice, začež se mu odepsal jeho dluh k záduší 153 zl. 36 kr.

Presbytář nového kostela zůstal v téže velikosti, jako u starého kostela, byly však zdě zvýšeny a znova sklenuty, lož však založena byla o něco větší než dříve. Také zeď kolem kostela byla znovu vystavěna, pouze stará kostnice zatím zůstala.

Dohotovený kostel byl dne 6. října 1737 děkanem a vikářem Brandýsským, Josefem Antonínem Hořickým, u přitomnosti okolních farářů slavně požehnán. Musiciroval při tom, dle zprávy zádušních účtů, učitel Vinořský a Líbeznický se svými pomocníky a byl k té slavnosti sem zapůjčen positiv, polní trouby, vlašské bubny a jiné musikální potřeby.

Po tříleté práci stál tu tedy kostel nový, o něco větší a mnohem vyšší než předešlý, v průčelí ozdoben štítem, bez věže, místo níž postavena byla nad krovem presbytáře zvonice s baňatou, plechem pokrytou střechou. Ve zvonici zavěšeny dva zvony ze starého kostela, větší, r. 1725 přelitý a menší z r. 1717.

Hlavním vchodem v průčelí na straně západní vcházelo se pod kruchtu, spočívající na zděných pilířích. Schody na kruchtu byly vpravo ve zdi, z kruchty vedly schody na půdu. Loď byla vysoká, klenutá, cihlami dlážděná, širší než presbytář, s 12 lavicemi, po 6 na každé straně.

R. 1738 také vystavěna byla nová kostnice. Na kostnici zhotovil Staroměstský zámečník, Ondřej Santner, železný kříž s umrlčí hlavou a hnáty a hrobník zdejší, Jan Stejskal, přenesl r. 1740 ze staré kostnice do nové všecky kosti a znova je srovnal.

Před kostelem stával od starodávna kříž. R. 1855 postavena sem, na levo od vchodu, kamenná socha sv. Jana Nep.; stála 285 zl. R. 1898 přenesena sem též pískovcová socha sv. Floriana a umístěna na pravo od vchodu; stávala dříve za kostelem v polích.

Druhý chrám tento byl sice opravován a udržován v dobrém stavu, nicméně jevil se pro osadu stále více vzrůstající malým. Nebylť větší, než nynější chrám Třeboratický. Ku přání Filipa ryt. ze Schoellerů konala se již r. 1875 úřední komise, při níž jednohlasně usneseno, aby chrám byl zbořen a nový větší na témž místě vystavěn.

Třetí, nynější farní chrám. Stavbu povolila k. a. konsistoř dve 12. prosince 1877 a provedení její přenecháno Filipovi ryt. ze Schoellerů. Základní kámen zazděn v levo od hlavního vchodu a vloženy do něho různé mince v oběhu se nacházející a listina pergamenová.

Dohotovený kostel byl slavně vysvěcen kardinálem Bedřichem ze Schwarzenberku dne 2. října 1881 za přítomnosti kanovníka Karla Schwarze a ceremonáře Ferd. Kalousa. Celá stavba vyžadovala nákladu 65 tisíc zl.

Kostel jest stavěn v moderním slohu pseudorománském, půdorys má podobu kříže. Na pravo od vchodu je věž s dvěma zvony; větší má jméno St. Venceslaus; menší má jméno St. Vitus. Z věže vchází se na kruchtu, kde nalézají se varhany z dílny Schiffnerovy v Praze, za 1400 zl.

V průčelí nalézá se ozdobný románský portál s třemi sloupky po každé straně; tympanon ozdobeno je křížem. V průčelní stěně je veliké, kulaté okno s kamennou růžicí. Portálem vchází se pod kruchtu, stojící na dvou zděných pilířích, a odtud do lodi hlavní 23,5 m. dlouhé, 9,8 m. široké, zklenuté ve čtyřech polích, z nichž jedno nad kruchtou. Příčné rameno kříže půdorysu tvoří dvě postranní lodě, 5 m. široké, s menšími oltáři sv. Jana Nep. v levé a P. Marie v pravé. V lodi hlavní nalézají se po každé straně dvě vysoká okna, na kruchtě v postranních lodích je po jednom okně. Po třech kamenných stupních vstupuje se do polokruhového presbytáře se třemi vysokými okny a se sakristií v pravo.

V presbytáři nalézá se hlavní oltář, dřevěný, s obrazem sv. Remigia uprostřed a po stranách s menšími obrazy sv. Filipa ap. a sv. Alžběty. Obraz sv. Remigia má dole nápis: St. Remigius Episc. Rhemensis Clodoveum Reg. Frac. Christo lucri fecit et baptizavit (t. j. Sv. Remigius, biskup Remešský Chlodovíka, krále Franků, Kristu získal a pokřtil). Všecky tyto obrazy na hlavním i na vedlejších oltářích maloval Vilém Kandler.

Kazatelna nalézá se na straně evangelia v lodi hlavní a je ozdobena v pěti polích obrazy evangelistů a Dobrého Pastýře. Obrazy křížové cesty, darované kostelu Alžbětou ze Schoellerů a jejími přáteli, maloval r. 1881-1882 professor německé reálky v Praze Adolf Weidlich. V hlavní lodi stojí 10 lavic po každé straně, v levé příční lodi je kamenná křtitelnice, v pravé zpovědnice.

Zprávy o faře a duchovních, kteří osadu zdejší spravovali.

Fara stála zde již v polovici 14. století, jelikož chrám zdejší již r. 1352 jmenuje se mezi farními.

Po vypuknutí bouří husitských pobrali Pražané r. 1421 také v nejbližším okolí Pražském statky některých osob duchovních, mezi jinými i dvůr faráře v Čakovicích. Tento dvůr, jakož i polovici dvoru kláštera Strahovského v blízkých Tryskovicích, dostal od obce Pražské Jeroným Šrol, syn kožešníka Ludvíka Šrola z Uhelného trhu. Jeroným Šrol byl horlivým stoupencem Husovým a kněze Jana Želivského a byl 10. března 1422 zvolen konšelem, za bouře po popravě Jana Želivského.

Zdá se, že tímto skutkem fara Čakovická zanikla a že duchovní správu zdejší vykonávali v 15. a 16. století kněží z kláštera Slovanského, jemuž statek stále náležel, docházejíce sem dle možností.

Po válce třicetileté r. 1660 smluveno, aby se služby Boží čtyřikrát do roka konaly, a docházeli sem opět kněží-benediktíni, nyní již z kláštera sv. Mikuláše. Konečně přifařeny Čakovice a Letňany (z části) r. 1670 k Vinoři, a faráři tamnímu ponechána čásť zádušních polí k užívání. Služby Boží konaly se zde jako dříve čtyřikrát do roka, kromě pohřbů a jiných příležitostí. K Vinoři náležela osada zdejší až do r. 1787. Roku 1787 zřízena v Třeboraticích lokalie a Čakovice s celými Letňany k ní též přifařeny.

Již za faráře Boháčka r. 1887 počal zdejší patronátní úřad činiti kroky, aby v Čakovicích zřízena byla samostatná fara. Snahy ty vedly k cíli, hlavně přičiněním Filipa rytíře ze Schoellerů, teprve r. 1900, kdy za faráře Burky úřady církevními i světskými zřízení fary povoleno. Pro novou faru zakoupen vedle kostela dosavadní hostinec č. p. 17. od Františka Kotka za 10.000 zl., a vystavěna tu stavitelem Kunetou z Prahy, za dohledu místodrž. stavebního rady Jana Leitzera, pěkná farní budova nákladem 35.000 zl. Prvním farářem pak stal se dne 1. března 1901 Josef Charvát, dosavadní farář ve Vel. Popovicích.