Sepsal Mgr. Jakub Izdný, Ph. D., historik
Svatý Remigius patří k nejvýznamnějším světcům Evropy a k důležitým postavám evropského středověku. Bez nadsázky lze říci, že právě s jeho osobou je spojeno úspěšné rozšíření křesťanství do zbytku Evropy po pádu Západořímské říše. Čakovický kostel, jako jediný kostel v České republice a snad i ve střední Evropě zasvěcený sv. Remigiovi, má tedy patrona skutečně evropského a světového významu.
Jako tradiční datum světcova narození se uvádí rok 437, i když tento údaj, jak už to se středověkými narozeními bývá, prakticky nelze ověřit. Remigius vyrůstal v okolí severogalského (neustrijského) Laonu v dnešní Francii a pocházel z místní, údajně mocné a významné rodiny.
Obyvatelstvo tehdejší Galie tvořili převážně Galořímané, usedlí potomci původních Keltů, kteří přijali římskou kulturu a jazyk. Stále častěji se také objevovali Germáni, kteří ve větších či menších skupinách přicházeli do rozpadajícího se impéria a příležitostně se usazovali. I v náboženském ohledu bylo obyvatelstvo rozdělené – krom zbytků původního pohanského obyvatelstva byli Galořímané, zejména ve městech, katolického (ortodoxního) křesťanského vyznání. Germáni, původně pohané, se ovšem s křesťanstvím už také často setkali. Přijali ho však v odlišné formě, takzvaném ariánství. Zatímco etnické rozdíly většinou nebudily tak silné spory (Germáni ostatně do římské říše přicházeli už celá staletí), náboženské odlišnosti byly častým zdrojem konfliktů.
Remigiova rodina patřila k elitě Galořímanů v době, kdy staré římské instituce pomalu zanikaly. V polovině pátého století se kvůli krizi v Římě od říše fakticky oddělila severní Galie pod vládci Egidiem a jeho synem Syagriem. Ten si svou moc udržel dokonce i po pádu posledního západořímského císaře Romula Augustula roku 476. Moc galořímské elity ale netrvala dlouho – do oblasti se z východu tlačili mocní Frankové (germánský kmen), kteří nejprve v souladu s římskou mocí, později na vlastní pěst ovládali území dnešní Belgie a severovýchodní Francie. Roku 486 pak Syagria u jeho sídla Soissons porazili a zbavili moci.
Remigius zatím studoval v chrámové škole v Remeši. Byl vzdělaný a oblíbený, a tak jej místní obyvatelé – ačkoliv ještě postrádal patřičná svěcení – zvolili biskupem města. Jako biskup se tak stal jakýmsi mluvčím galořímských křesťanů vůči novým franským pánům a jakýmsi neformálním zástupcem městského obyvatelstva vůbec. Získal si ovšem velmi rychle důvěru franského krále Chlodvíka. Po vítězné bitvě u Soissons roku 486 si údajně Remigius od Chlodvíka vyprosil drahocennou vázu z kostelního pokladu, která měla původně připadnout jako kořist franským dobyvatelům. Chlodvík sice prosby biskupa vyslyšel, ale protože kořist se mezi Franky rozdělovala losem, musel o věci vyjednávat se svými vojáky. Dle franského kronikáře Řehoře z Tours ale jeden z bojovníků, ve snaze vytyčit meze královy moci, naschvál vázu rozbil – král Chlodvík se mu za to později krutě pomstil.
Frankové na rozdíl od ostatních Germánů zatím nepřijali křesťanství v žádné podobě. Remigius vycítil šanci získat nové vládce pro svou víru a spojil se proto s urozenou germánskou ortodoxní křesťankou Chlothildou. Chlodvík si tuto členku burgundské královské rodiny vzal za ženu a Chlothilda s Remigiem jej začali přesvědčovat, aby přijal nové náboženství. Za sebe i za svůj lid. Franský král se samozřejmě zdráhal změnit víru svého kmene. Přesvědčilo ho údajně až vítězství v boji u Tolbiaku (roku 496), kdy málem podlehl nepřátelským Alamanům. Franské vojsko prý zvítězilo až díky prosebné modlitbě, kterou Chlodvík adresoval Ježíši Kristu, když se zdálo, že je vše ztraceno. Franští bojovníci tak ochotně přijali návrh na změnu náboženství – věřili totiž (ještě v souladu se svou pohanskou vírou) že dobrý bůh je takový, který dopřeje svým věřícím úspěch a štěstí už na tomto světě.
Chlodvík tedy byl, zřejmě mezi lety 496–500, samotným biskupem Remigiem v Remeši pokřtěn. Křesťanství tak získalo mocnou záštitu franského panovníka a kmene, který měl v budoucnu šířit svou moc v západní Evropě podobně, jako dříve římští císaři. Ortodoxní (římské, neariánské) křesťanství se tak skutečně stalo evropským náboženstvím nadcházející epochy středověku. Frankové pak během staletí s úspěchem rozšířili tuto víru mezi další evropské národy – zejména do Anglie a mezi germánské obyvatele dnešního Německa a Švýcarska.
Remigius byl skutečným světcem své doby: pocházel ze vznešené rodiny, získal dobré vzdělání a vyznačoval se především inteligencí a péčí o veřejné věci. V dobách pádu římské moci se stal faktickým zástupcem křesťanů na spravovaném území a přesvědčil o výhodách křesťanské církve i nové pány z germánského světa. Křesťanství díky němu nastoupilo úspěšnou cestu Evropou a šířilo se do zbytku světa. Sám prý přesvědčil řadu ariánských kněží a biskupů ke změně víry. Když roku 533 jako nejvýznamnější biskup Galie umíral, měl již dávno pověst svatého muže a stal se tak velmi rychle uctívaným v celém křesťanském světě.
