Kde se vzaly odpustky?

V prvních staletích Církve bylo pokání za hříchy, které dostávali kajícníci při zpovědi, většinou veřejné, resp. poznatelné navenek. Existovala také určitá pravidla pro konkrétní druh a délku pokání za určité hříchy. Tak se můžeme dočíst ve sbírce těchto pravidel z pera svatých Cyrila a Metoděje že: "Kdo se opil až se poblil, stráví tři dny o chlebu a vodě." Samozřejmě, že některá pokání byla časově delší a třebas znemožňovala kajícníkovi účastnit se společných oslav velkých svátků. V takových případech mohl biskup odpustit zbývající dny pokání a kajícník většinou dostal jako náhradu pomodlit se určité modlitby. A z těchto odpuštěných dní pozemského pokání, nebo trestu, vychází i logika odpustků. Ty mohou být buď částečné nebo plnomocné. Částečné se kdysi počítaly na dny (kupříkladu v době Jana z Jenštejna mohl získat ten, kdo doprovodil kněze s eucharistií k lůžku umírajícího, odpustky 100 dní). A odpuštěná doba pokání se směřovala do očistce, tedy do času a místa, kde se po smrti ještě člověk dopřipravuje na své konečné spočinutí v nebeském království.

Koncept očistce otvírá další ožehavé teologické téma, a tak si dovolím nyní jen napsat, že praxi modlitby za zesnulé nacházíme jak v Písmu (např. 2 Mak 12, 38) tak v církevní tradici od počátku.

Jak tedy odpustky fungují?

Víme, že naše spása je zdarma daným darem, který si nijak nemůžeme zasloužit. Nicméně můžeme a máme na ní spolupracovat. Obrazně řečeno potřebujeme dar rozbalit a používat ho - žít svůj vztah s Bohem. Jak do toho mohou pasovat odpustky s jejich až účetní nebo právnickou logikou?

Pokud bychom je vzali jako prostředky, jak se dostat do nebe, jak si zasloužit na Bohu jeho přízeň, byli bychom mimo. Pokud je vezmeme jako určité konkrétní návody pro náš křesťanský život, třeba i s určitým ukazatelem (částečné - plnomocné), do jaké míry nám mohou pomoci v jeho prohlubování, pak to dává smysl.

Je také dobře si připomenout, jaký je smysl života a skutků pokání. Rozhodně nám nezískávají odpuštění hříchů. To udělal jednou pro vždy Ježíš, když za nás umřel na kříži. Nicméně protože Bůh ctí naši svobodu, je na nás, jestli toto jeho odpuštění přijmeme, nebo ne. Přijetí odpuštění se pak projevuje třeba tak, že se necháme pokřtít, žijeme ze svého křtu. Velmi důležitým okamžikem takovéhoto přihlášení se o Boží odpuštění je svátost smíření, případně mše svatá a svaté přijímání. Život a skutky pokání, přijetí tzv. časných (nebo dočasných) trestů pak prostě reflektuje skutečnost, že chceme začít znovu a lépe, vypořádat se s následky našich špatných rozhodnutí. Že víme, že nám bylo už odpuštěno, a že chceme i skrze určité konkrétní skutky změnit a obrátit svůj život. Stejně jako když po žlučníkovém záchvatu držíme dietu, stejně jako se jdeme omluvit někomu, koho jsme urazili, stejně jako jdeme zasklít rozbité okno. Stejně jako přijmeme pokutu za překročenou rychlost, nebo další přestupky.

V této logice pak fungují odpustky. Velmi často je jejich získání spojené např. se společnou modlitbou, poutí, časem stráveným duchovními aktivitami, které mohou obnovit náš vztah s Bohem. A díky společenství Církve se můžeme i o tato duchovní dobra dělit, podobně jako se dělíme o hmotné prostředky.

Jak fungují odpustky pro duše v očistci?

Podmínky pro jejich získání jsou velmi jednoduché.

1. a 2. listopadu jsou následující:
  • přistoupit ke svátosti smíření
  • svaté přijímání
  • modlitba na úmysl Svatého Otce
  • navštívit kostel a pomodlit se Otče náš a Vyznání víry

Ve dnech do 8. 11. pak platí:

  • přijmout eucharistii
  • pomodlit se za zemřelé a na úmysl Svatého Otce během návštěvy hřbitova
  • v blízkosti těchto dní přijmout svátost smíření.

Nakolik a jakým způsobem zapojíme praxi odpustků do našeho života, je na každém z nás. Troufnu si však tvrdit, že modlitba za druhé, zpověď a svaté přijímání nám uškodit nemůžou. A pokud (zvláště k té zpovědi) potřebujeme nějaké popostrčení, může jím určitě být i myšlenka na naše zemřelé, ať už blízké, nebo vzdálené.